Krásná (Schönbach)

Dnes samostatná obec na náhorní planině ve výšce kolem 600 m. n. m. V období od roku 1960 do roku 1989 součást Aše. Zástavba navazuje na periferii Aše a je soustředěna podél bývalé cesty do Bavorska. Koncem minulého století zde žilo v 196 domech 1 986 obyvatel. V souvislosti s obnovením průmyslové výroby v místní textilce a strojírně stoupl počet domů na 276 a obyvatel na 2174. Po válce byly ke Krásné připojeny Štítary a Kamenná s 89 obyvateli a 21 domy, což však nenahradilo úbytek obyvatelstva způsobený vysídlením. V roce 1990 zde při sčítáni stálo jen 117 domů se 434 obyvateli. Mimo to je v Krásné 18 rekreačních objektů, převážně v lokalitě Černý Luh. Ves Krásná se uvádí poprvé mezi lény Neubergů, které byly osvobozené od daní a dávek roku 1331, dále v chebské klášterní knize z roku 1395 a ve stížné listině Chebských králi Václavu IV z roku 1417 proti okupaci Ašska norimberským purkrabím. Kolem roku 1400 získaly Krásnou spolu s jinými vesnicemi od Neubergů z Podhradí Zedtwitzové, kteří tento majetek drželi až do roku 1945. Hlavním sídlem Zedtwitzů bylo Podhradí. V Krásné se usadili až po prvním dělení rodového majetku roku 1642. Krásenský díl tvořil čtvrtinu panství. V té době zde byl panský dvůr a podle některých badatelů tvrz. Správní budova statku v roce 1656 vyhořela a teprve v roce 1667 ji Jan Jiří Zedtwitz přestavěl na barokní zámek. Sídlo byla čtverhranná budova o jednom patře, s jednoduchým vchodem. Podle vyobrazení na mapě z 18. století měla valbovou střechu a dva komíny. Okolo byly soustředěny budovy poplužního dvora, před severní frontou zámku se rozkládal park s množstvím cestiček. Celý komplex byl roku 1691 oceněn na 1 800 rýnských zlatých. před rokem 1828 zámek vyhořel a majitel si vzal na jeho obnovu půjčku 1 500 zlatých. Od Zedtwitzů, kteří trpěli chronickým nedostatkem peněz, přešla Krásná do rukou věřitelů. V letech 1753 -1754 to byl Jan Karel Selb, roku 1810 Jan Stark a na počátku 19. století Jan Šimon Ludwig. Po 2 světové válce budova chátrala a v padesátých letech byla odstraněna. Zachovaly se jen nepatrné zbytky základů a nepůvodní dřeviny na místě zámeckého parku. Ze starší zástavby se mnoho nezachovalo. Většina obydlí byla v posledních sto letech přestavěna nebo nově postavena. Nejstarší dobu připomíná pouze dispozice osídlení. Usedlosti se umisťovaly k pozemkům podél cest a tvořily většinou rozptýlené samoty nebo drobné vísky. Dvě větši vsi v této lokalitě se ještě v polovině 19. století uváděly jako samostatné - Horní a Dolní Krásná. Koncem století patřily ke Krásné samoty Banát - 2 domy, Červený mlýn - 2 domy, Ovčárna - 2 domy, skupiny domů Nové Domy - 4 domy, Luh - 4 domy, Fuchsův Mlýn - 11 domů. Vsi a vísky - Vojenské Domky, Kateřina, Černý Luh, Dolní a Horní Krásná, Ašská Silnice, Strážný, Wiedenfeld a Wiedenpöhl s celkovým počtem domů 237, podle sčítání z roku 1930. V té době byly Štítary samostatná obec a Elfhausen a Kamenná byly spravovány z Podhradí. Tato situace se nelišila od stavu z konce minulého století. Největší změny nastaly po výměně obyvatelstva a při zřizování zakázaného pásma. Neobydlené domy a domy, které mohly poskytnout úkryt tzv. narušitelům státní hranice, byly odstraněny. Příklad původního domu je čp. 89. Stavení má zvýšené přízemí, zčásti roubené, do patra se vstupovalo ze svahu nebo zakrytým venkovním schodištěm. Střecha je sedlová, krytá šindelem, štít hrázděný se dvěma malými okny. Na roubeném věnci pod štítem v ornamentu No. 89 a letopočet 1793. V polovině 19.století byla v Krásné vystavěna z obecních prostředků nová škola. Na počátku 20. století začaly děti chodit do moderní jednopatrové budovy se vchodem ve středním rizalitu. Po zlepšení dopravní situace na Ašsku byla škola zrušena a výuku zajišťují školy v Aši. Budova byla upravena pro provoz turistické ubytovny. Zámek Větrov se rozkládá na východní hranici katastrálního území u křižovatky silnic z Aše do Podhradí a Studánky. Okolí zámku patřilo od počátku 15 století Zedtwitzům. V minulém století zde stál mlýn a několik samot patřících ke Krásné. Roku 1930 koupil část pozemků textilní podnikatel Jäger a nechal tu vystavět venkovské obydlí ve stylu anglických letních sídel. Po válce připadl majetek státu, který zde zřídil dětský domov. Podle námětu Markéty Zinnerové zde byl natočen film Indiáni z Větrova. Kolem roku 1980 koupilo objekt od státu pražské družstvo Druchema k rekreaci svých zaměstnanců. V roce 1990 přešel do soukromých rukou a je využíván jako hotel. Zámek je postaven na nízkém návrší nad rybníkem. Je to moderní stavba s dvěma hranolovými věžovitými budovami o třech a čtyřech patrech, sestavenými ze žulových kvádříků. Mezi věžemi je spojovací trakt s krytou terasou. Okna jsou nepravidelně rozmístěna. Uvnitř jsou kazetové stropy, v hale dřevěné obložení. Střecha hlavního objektu je valbová, s vikýři, krytá šindelem. Západní a jižní zdi pokrývá břečťan, jemuž se mezi kvádříky podařilo uchytit. Původní vlastník pozemků, rodina Zedlwitzů, zde vlastnila v 19. století mlýn. Portál z něho použil nový majitel pro průjezd pod terasou. Na portálu je vyryt monogram Zedlwitzů s datem 1819. Na katastru Krásné pramení několik přítoků Ašského potoka. Widembach pramenící v Černém Luhu podchytil soustavou rybníků továrník Jäger a vodu přivedl do své barevny v Dolní Krásné, založené roku 1852. Tovární budovy po různých přestavbách sloužily pro textilní provozy do šedesátých let, kdy byla výroba přenesena do nových provozů v Aši. Opuštěné budovy obsadilo dnes několik menších provozoven. Zachovala se výstavná novorenesanční vila, která sloužila jako obydlí a současně jako sídlo firmy. Vynikající krásenskou vodu využívá vodovod města Aše od počátku 20. století z vodárny, která byla postavena kolem roku 1890 na státní hranici v lokalitě Bahnloh. Od roku 1898 ze zdejší vody vařil pivo Akciový pivovar Krásná, který je dnes opuštěn a v troskách. Krásnou prochází červená dálková turistická cesta, která vstupuje na území Ašska v Podílné, vede přes Aš, Studánku, Hranice a Trojmezí a končí na státní hranici u hraničního mezníku 1/1.

Mokřiny (Nassengrub)

Mokřiny jsou dnes s Aši propojeny a od 1. 1. 1975 tvoří společnou obec. Byly založeny v době, kdy Zedtwitzové zvyšovali výnosy svého hospodářství zakládáním zemědělských dvorů Mokřiny vznikly před rokem 1413, kdy byly poprvé zmiňovány v listinách. Na konci minulého století tu v 75 domech žilo 783 obyvatel Rozvoj průmyslu v blízké Aši se ve 2 polovině 19. století odrazil v prudkém zvýšení počtu obyvatel. Bylo postaveno téměř 100 nových domů a většina starých přestavbou ztratila venkovský charakter. Kolem roku 1930 žilo v Mokřinách 1 726 obyvatel a stálo zde 174 domů. Většina z nich hledala obživu v ašských továrnách a zemědělskou výrobu provozovali jen pro svou potřebu. Za další půlstoletí se snížil počet domů na 138, z toho 13 chalup, které obývá 479 obyvatel. K nejstarším stavbám, které se v Mokřinách zachovaly, patří několik bedněných stodol, které zatlačily roubené nebo hrázděné stodoly širšího Chebska úspornější spotřebou dřeva. Pily nařezaly z jednoho trámu osm, někdy i deset prken. Stodoly tvoří jednoduché trámové konstrukce se stěnami ze svisle kladených prken Spáry jsou překryty lištami. Polopatrová nástavba přesahuje přízemí jen o sílu prkna Ve štítu je několik zasklených oken, v bočních stěnách jsou proti sobě vrata. Sedlovou střechu kryl dříve šindel, dnes většinou eternit. Nejhodnotnější stavbou v Mokřinách je kostel postavený podle projektu Otty Bartninga v roce 1913. Kostel byl vysvěcen 29. 11. 1914. Po 2. světové válce sloužil komunitě volyňských Čechů jako pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje V roce 1994 byl převeden Českobratrské církvi evangelické v Aši a dnes slouží jejím účelům. Otto Bartning se narodil 12. 4. 1883 v Karlsruhe, vystudoval vysokou školu technickou v Berlíně. Ve své tvorbě se zaměřil na velké stavby průmyslových paláců, nemocnic a nájemných domů. Od roku 1922 realizoval větší počet kostelů Stavby jsou svým provedením pro Bartninga charakteristické a ve Spolkové republice Německo památkově chráněné. Stavitel zemřel roku 1959. Kostel v Mokřinách byla jeho první stavba. Základní kámen byl položen roku 1912. Budova je jednolodní chrám s věži v historizujícím slohu konce 19. století se zajímavým dřevěným interiérem. Sociální postavení obyvatel Mokřin na počátku 20. století dokládá stavba druhého kostela pro katolickou společnost, která v Mokřinách nabývala na významu. Podle sčítání lidu v roce 1930 žilo v obci katolické obyvatelstvo v mírné převaze (846 katolíků, 799 evangelíků, vAši 9800 katolíků a 12 000 evangelíků, v Hranicích výrazně převládali evangelíci. Náboženské složení obyvatel nebylo pro stavbu obou kostelů rozhodující. Kostel sv. Karla Boromejského byl dostavěn a vysvěcen v roce 1912. Chrám je jednolodní, s půl kruhovou apsidou, ke které je přistavěna věž. Spravuje jej děkanský úřad vAši. Z větších budov je zajímavá dvoupodlažní budova s mansardovými vestavbami o devíti okenních osách, s hlavním vchodem uprostřed. V objektu je restaurace a hotel Klasik. Památník padlým z let 1914 - 1918 byl postaven roku 1924 před evangelickým kostelem. Mokřinami prochází modře značená turistická cesta z Ostrohu pes Aš. Háj a Podhradí na koupaliště ve Studánce.

Nebesa (Himmelreich)

Nebesa leží na okraji Halštrovského lesa v nadmořské výšce 700 m. V archivních listinách se ves poprvé objevuje v roce 1598. V průběhu 18. století se zde připomíná lesník, kovář a větší počet lesních dělníků, kteří tu měli malá hospodářství. Stál zde hostinec, který se postupem času, stal výletním hostincem ašských měšťanů vzhledem k malé vzdálenosti Nebes od Aše (3km). Rozšířený a zmodernizovaný objekt slouží pohostinství dodnes. Počet obyvatel byl v minulých dobách vyrovnaný. Na konci minulého století žilo v 17 .domech 142 obyvatel. Za dalších padesát let byl zaznamenán nepatrný nárůst - 19 domů a 152 obyvatel. K prudkému poklesu došlo po 2. světové válce vysídlením. V současnosti žije v 8 domech a 4 chalupách 19 obyvatel. Asi 300 m za vesnicí jsou v terénu dosud patrná dvě křídla valů a příkopů, dvě nízké oválné vyvýšeniny a nízký čtvercový val. Větší z valů je dlouhý 37 m a kratší 12 m. Křídla valů se rozevírají pod úhlem 120°, špice valů směřuje téměř na sever. Za příkopy a valy je patrný čtvercový prostor, ohraničený mělkým příkopem a valem. Z historických pramenů je známo, že 8. - 9 května roku 1759 operoval na Ašsku sbor pruského generála Fincka. Jeho předvoj narazil v Podhradí na rakouské pandury, kteří ihned ujeli pod ochranu rakouských děl, která z narychlo vybudovaných pozic na Háji a Kaplance střežila cestu z Aše do Saska. Velitel rakouské armády Masquire považoval střetnutí malých jednotek v Podhradí za počátek útoku celé pruské armády a rozhodl se k zajištěnému ústupu Rozestavil svoje prapory na linii Nový Žďár - Nebesa a současně přemístil dvě děla do Nového Žďáru a sedm děl z reduty na Háji do horlivě budovaného polního opevnění u Nebes. Prusové se zastavili před Aší, odkud zaútočili na rakouské pozice Baterie u Nebes zahájila nepřesnou palbu, na kterou odpověděla pruská děla, ale na Rakušany nedostřelila Dvě koule však dopadly mezi blíže stojící rakouské husary Následující panika strhla k ústupu celou rakouskou obrannou linii V místech, kde dnes odbočuje silnice do Výhledů z dnešní státní silnice, došlo k bitce pruského voje se zadním vojem Rakušanů. To umožnilo za podpory děl z Nebes a pěší ochrany baterie spořádaný ústup směrem na Hazlov. Prusové pro nedostatek zpráv pronásledování zastavili a vrátili se do Aše. V letech 1983 - 1985 provedli mladí absolventi oboru historie a archeologie za spolupráce chebského muzea, okresního archivu a Muzea Aš výzkum opevnění u Nebes. Odkryvu se zúčastnili přátelé a příznivci vlastivědného klubu Horizont z Aše a v poslední fázi na konci sezóny roku 1985 i několik desítek občanů a školáků z Aše. Cílem archeologického výzkumu bylo ověření teorie, že objekt umístěný v blízkosti Nebes je skutečně pozůstatkem vojenského střetnutí z 8. - 9. května 1759 Nalezené zlomky keramiky řadí objekt skutečně do 18. století. Ve spojení s písemnými prameny byla potvrzena domněnka, že opevnění bylo vybudováno na poli mimo les, při silnici Aš - Cheb (dnešní silnice do Chebu vede jižněji). Valy opevnění byly orientovány ve směru postupu nepřítele, v týlu bylo opevnění uzavřeno palisádou. Uvnitř objektu bylo velitelské stanoviště, chráněné nízkým valem. Pozice byla obsazena přibližně stovkou pěšáků, kterým výhled a střelbu umožňovala střelecká lavice ve vnitřní stěně valu, a osazena baterií sedmi děl s obsluhou Opevnění se připravovalo den předem a posádka provedla pouze poslední úpravy pro přenocování. Následující den v závěru ústupového boje byla pevnůstka nájezdem černých husarů dobyta. Útoku velel plukovník von Kleist, kterého starší regionální literatura spojovala s německým básníkem a dramatikem Heinrichem von Kleístem nebo básníkem Ewaldem von Kleistem (1715 - 1759), který byl důstojníkem a zahynul několik měsíců po srážce u Nebes v jiném boji. Plukovník von Kleist. útočící v čele černých husarů, básníkem nebyl. Byl jen jedním z rozvětveného rodu, který dával své členy do služby pruské armády. Téměř 150 let po malé epizodě sedmileté války byl v Nebesích vysvěcen 10. 11.1907 kostel Panny Marie. Chrámová loď je spojena s věží. V ní je hlavní vchod do vnitřního prostoru. osvětleného šesti vysokými okny. Strop je plochý, trámový, zakrytý prkny, s latěmi pres spáry. Za vítězným obloukem v apsidě stoji novogotický oltář. Nebesa již patří do oblasti Ašska s převládajícím vlivem katolickým. O tom svědčí nejenom katolické kostely, ale i drobné památky - kapličky, boží muka, křížky, které v severním Ašsku nenajdeme Na staré fotografii, pořízené před rokem 1900, vidíme u místního hostince sloupková boží muka s kaplicovým nástavcem, dnes ztracená. V rohu zahrady téhož hostince stojí křížek, na jehož sloupku je v reliéfu patriarší kříž a písmena T T s letopočtem 1862. Žlutá turistická stezka odbočuje z červené v Novém Žďáru. vede Nebesy a končí na zelené u pramene Halštrova.

Vernéřov (Wernersreuth)

Vernéřov leží v údolí Halštrova ve výšce 600 m. n. m., 3,5 km východně od Aše. Kopce v okolí se zvedají do výše přes 700 m n. m. a jejich svahy se málo hodily k obdělávání. Hospodářství bylo málo výnosné a po celé 15. století se obec nerozvíjela. Kopce však skrývaly jiné bohatství - cín. Dne 9. 3. 1490 si nechali bratři Vít a Oldřich Zedtwitzovi potvrdit českým králem Vladislavem do lenního spisu povolení otevřít a vlastnit doly na zlato, stříbro a jiné kovy na ašském území. Také v lenním listu z 10. dubna 1549 jsou doly na panství zmiňovány. Je možné, že v 15. století byly vzácnější kovy náhodně nacházeny v potocích a lenní spisy z roku 1490 měly pojistit budoucí těžbu. V 16. století se již zcela jistě ve Vernéřově a v Pasekách těžilo. Vyplývá to z dopisu Adama Zedtwitze Erhardu Wettengelovi, který měl v nájmu panský dvůr a mimo to byl majitelem podhradské papírny. V dopise Zedtwitz konstatuje, že těžba cínu upadá, a proto povoluje přestavět stoupu na drcení rudy na mlýn s tím, že pokud bude těžba obnovena, zprovozní Erhard Wettengel stoupu novou. Po roce 1606 byl dozorem nad těžbou cínu vrchnosti pověřen člověk znalý mechaniky a hydrologie Adam Kappel, papírník, syn zakladatele nejstarší doubravské papírny Tobiáše Kappela. Jak dlouho se ve Vernéřově těžilo, není známo, ale ještě roku 1700 nechal Kryštof Karel Ludvík Adam Zedtwitz zapsat do obchodního rejstříku dohodu o těžbě kovů a nerostů. Cín se v 15. a 16. století těžil rýžováním. Po tomto způsobu získávání kovů zůstávaly na březích potoků hromady proprané hlušiny. Těmto místům se říkalo Na pískách. Ve 30. letech 20. století byla názvem Na pískách označena skupina 13 domů s 84 obyvateli, která náležela k obci Vernéřov. V posledních letech 19. století žilo ve 150 vernéřovských domech 1071 obyvatel. Obec byla po rozpadu vrchnostenské správy samostatná a skládala se ze 3 vsí, jedné vísky, 5 samot, 2 mlýnů a hostince. Mezi válkami se počet obyvatel v podstatě neměnil. Po 2. světové válce se odsunuté obyvatelstvo nepodařilo nahradit. Obec byla připojena k Aši a na konci 20 století tu žije v 34 domech a 28 chalupách pouhých 104 obyvatel. Většina z nich dojíždí za prací do Aše, někteří našli zaměstnání v zemědělství na místní farmě. Z původní zástavby se zachovalo jen několik modernějších domků, jen hostinec Gustava Beilschmidta přečkal nepřízeň doby a dál slouží jako hostinec. Před bývalou školou se zachoval památník padlým z 1. světové války. Vernéřovem prochází zelená turistická stezka z Hazlova, prochází údolím Halštrova do Podhradí a končí na železniční zastávce Podhradí

Dolní Paseky (Niederreuth)

Ves leží 3,5 km západně od Aše v údolí Halštrova, po obou jeho březích. Na konci století bydlelo v 97 domech 634 obyvatel, mezi válkami zůstal počet domů i obyvatel stejný. Při posledním sčítání bylo evidováno 17 domů trvale obydlených, 7 rekreačních domů a 43 stálých obyvatel. Dolní Paseky existovaly zcela jistě již ve 14 století. Za prokázaný se považuje letopočet 1315. První majitelé byli Nothaftové. V 15. století patřil statek příslušníkům rodu Reitzensteinů, ve 30. letech jej pak získali Zedtwitzové. Panské sídlo mělo podobu okrouhlého tvrziště, na němž stála obytná stavba chráněná vodním příkopem Po jeho vnějším okraji byl navršen val. Sídlo sloužilo majitelům Pasek až do 15 století, kdy bylo opuštěno a majitelé přesídlili do svobodnického dvora .Dvůr později zanikl a jeho poloha není známa . Počátkem 20. století se v terénu nacházely části valu a přikopu. Ostrůvek uprostřed příkopu byl vysoký 2,5 m a měřil v průměru asi 22 m Na tvrzišti stál obecní dům, později kůlna, která byla v 70. letech zbořena Úpravami pozemku jeho majitelem splynulo tvrziště s okolní přírodou a dnes se již těžko lokalizuje. Ašsko leží na hranici území roubených a hrázděných staveb Drsné klimatické podmínky přiměly obyvatele ke stavbě zvláště zateplených domů. Typické ašské domy se do sedmdesátých let zachovaly zejména v Dolních Pasekách Nejčastěji jsou obdélného půdorysu, uprostřed je síň, z které je vchod do roubené světnice a do zděné stáje. Podstřeší, v němž bylo uskladněno seno pro dobytek, bylo přístupné ze síně. Mimo půdorys domu je vysunuta chlebová pec se sázecím otvorem, přístupným z černé kuchyně. Štít domu je z hrázděného zdiva a bývá zakryt bedněním. Typický představitel je dolnopasecký dům čp. 45 a pečlivě udržovaný dům s hrázděným patrem čp. 73. Dům čp. 13 má výše popsanou dispozici. Do domu se vstupuje portálem z roku 1783. Ze síně se vchází vpravo do světnice, naproti je vchod do bývalé stáje. V zadní části je dosud černá kuchyně s chlebovou pecí, která vystupuje jako přístavek mimo obvodové zdivo ze zadní stěny domu. Podle starší kresby byl dům v minulosti zvýšen o hrázděné patro s bedněným štítem. Zchátraná stavba byla zakoupena k rekreaci. Nový majitel patro v roce 1973 snesl a na zdivo přízemí postavil nový krov s mansardou. Kámen ze zápraží s vysekaným letopočtem 1690 byl majitelem použit jako poslední stupeň přístupu k potoku Halštrovu. Z dalších staveb stojí za zmínku stará školní budova z roku 1839, kdy se v Pasekách začalo vyučovat celoročně. Pavilon pramene radioaktivní kyselky byl postaven roku 1930. Uvnitř je podchycen pramen, který je vyveden trubkou ke snazšímu nalévání. Je využíván bezplatně okolními obyvateli jako zdroj minerální vody Kolem pavilonu vede žlutá turistická značka. Ve vsi zbytky vodního díla, rozdělující vodu Halštrova do dvou náhonů pro mlýny a papírnu. Dále po proudu je údolní přehrada. U mostu stojí kamenný kříž a památník padlým v I. světové válce z roku 1924.

Horní Paseky (Oberreuth)

Zaniklá a opět obnovená ves 6,5 km východně od Aše se nachází na náhorní planině mezi kopci vysokými kolem 700 m nad mořem, na státní hranici s Německem, kde je též turistický přechod do sousedního státu. V posledních letech 19. století zde žilo v 58 domech 326 obyvatel. Po požáru, který obec zachvátil 21 5.1917, se část vyhořelých rodin do Pasek nevrátila. Ani do 30. let 20. století se ves z tohoto požáru zcela nevzpamatovala V roce 1947 nahradilo odsunuté německé obyvatelstvo jen 63 dosídlenců. Tento počet se ještě podstatně nezvýšil a přišla další velká pohroma. Horní Paseky byly zahrnuty do zakázaného pásma a při ženijně technické úpravě státní hranice byla většina budov odstraněna. Ve vsi byla postavena kasárna pro rotu pohraniční stráže. V dalších letech státní statek využíval okolní prostory k pěstováni píce a ustájil v místě dobytek. V té době kromě roty PS, stáje a několika stodol neexistovaly již žádné obytné budovy a zaměstnanci statku do práce dojížděli. V roce 1968 obsadili prostor Pasek sovětští vojáci. Pro své účely si postavili panelový dům a asi 6 finských domků V té době bylo toto území pro naše občany absolutně uzavřené. Po roce 1990 Sověti místo opustili, budovy zchátraly a byly postupně rozebírány Statistický lexikon obcí z roku 1992 v Horních Pasekách neuvádí žádnou obydlenou budovu a nevykazuje žádnou trvale v místě usídlenou osobu Městský úřad v Aši začal v letech 1996 - 1997 postupně opravovat budovy po vojácích a předal prvních osm bytů. První zmínka o Horních Pasekách je z roku 1291. V r. 1344 Zedtwitzové odkoupili od Neubergů ves i s polnostmi. Od roku 1874, kdy se oddělily od Vernéřova, byly samosprávnou obcí, spadající pod ašskou faru. Obyvatelé byli převážně evangelického vyznání, jen 70 občanů udalo v roce 1930 katolické náboženství. Usedlíci se živili převážně zemědělstvím, část z nich tkalcovstvím. V Pasekách bylo oddělení finanční stráže a poštovní ohlašovna pro přechod zboží z Aše přes německý Brambach do Plesné. Tato trasa podstatně zkracovala dopravu. Po našem území se objížděl německý brambašský výběžek pres Hazlov a Starý Rybník. V místě stála od roku 1783 škola, ve které se vyučovalo jen v zimě a v neděli. Vyučovalo se v osmidenních cyklech v soukromých domech. V roce 1839 přišel do Pasek první učitel s aprobační zkouškou, který již učil v pronajaté místnosti. Teprve roku 1852 vykoupila obec dům čp. 49 a přestavěla jej na školu. Do dnešní doby se zachoval opravený panelový dům a evangelický hřbitov z roku 1876. Stráž Severně od obce se zdvíhá vrch Stráž (715,7 m. n. m.) s pozorovatelnou pohraniční stráže, která je nyní v majetku mysliveckého spolku a je veřejnosti přístupná. V mapě je vrchol označen jako místo dalekého rozhledu a vede k němu ze žlutě značené turistické cesty panelová cesta

Horní Paseky (Oberreuth)

Zaniklá a opět obnovená ves 6,5 km východně od Aše se nachází na náhorní planině mezi kopci vysokými kolem 700 m nad mořem, na státní hranici s Německem, kde je též turistický přechod do sousedního státu. V posledních letech 19. století zde žilo v 58 domech 326 obyvatel. Po požáru, který obec zachvátil 21 5.1917, se část vyhořelých rodin do Pasek nevrátila. Ani do 30. let 20. století se ves z tohoto požáru zcela nevzpamatovala V roce 1947 nahradilo odsunuté německé obyvatelstvo jen 63 dosídlenců. Tento počet se ještě podstatně nezvýšil a přišla další velká pohroma. Horní Paseky byly zahrnuty do zakázaného pásma a při ženijně technické úpravě státní hranice byla většina budov odstraněna. Ve vsi byla postavena kasárna pro rotu pohraniční stráže. V dalších letech státní statek využíval okolní prostory k pěstováni píce a ustájil v místě dobytek. V té době kromě roty PS, stáje a několika stodol neexistovaly již žádné obytné budovy a zaměstnanci statku do práce dojížděli. V roce 1968 obsadili prostor Pasek sovětští vojáci. Pro své účely si postavili panelový dům a asi 6 finských domků V té době bylo toto území pro naše občany absolutně uzavřené. Po roce 1990 Sověti místo opustili, budovy zchátraly a byly postupně rozebírány Statistický lexikon obcí z roku 1992 v Horních Pasekách neuvádí žádnou obydlenou budovu a nevykazuje žádnou trvale v místě usídlenou osobu Městský úřad v Aši začal v letech 1996 - 1997 postupně opravovat budovy po vojácích a předal prvních osm bytů. První zmínka o Horních Pasekách je z roku 1291. V r. 1344 Zedtwitzové odkoupili od Neubergů ves i s polnostmi. Od roku 1874, kdy se oddělily od Vernéřova, byly samosprávnou obcí, spadající pod ašskou faru. Obyvatelé byli převážně evangelického vyznání, jen 70 občanů udalo v roce 1930 katolické náboženství. Usedlíci se živili převážně zemědělstvím, část z nich tkalcovstvím. V Pasekách bylo oddělení finanční stráže a poštovní ohlašovna pro přechod zboží z Aše přes německý Brambach do Plesné. Tato trasa podstatně zkracovala dopravu. Po našem území se objížděl německý brambašský výběžek pres Hazlov a Starý Rybník. V místě stála od roku 1783 škola, ve které se vyučovalo jen v zimě a v neděli. Vyučovalo se v osmidenních cyklech v soukromých domech. V roce 1839 přišel do Pasek první učitel s aprobační zkouškou, který již učil v pronajaté místnosti. Teprve roku 1852 vykoupila obec dům čp. 49 a přestavěla jej na školu. Do dnešní doby se zachoval opravený panelový dům a evangelický hřbitov z roku 1876. Stráž Severně od obce se zdvíhá vrch Stráž (715,7 m. n. m.) s pozorovatelnou pohraniční stráže, která je nyní v majetku mysliveckého spolku a je veřejnosti přístupná. V mapě je vrchol označen jako místo dalekého rozhledu a vede k němu ze žlutě značené turistické cesty panelová cesta

Nový Žd'ár (Neuenbrand)

Roku 1569 propůjčil saský kurfiřt August jako léno bratřím Adamu a Janu Zedtwitzům osadu Nový Žďár. Po rozpadu vrchnostenské správy byla samostatná obec připojena k Mokřinám, od roku 1975 k Aši. Na konci minulého století zde žilo v 31 domech 274 obyvatel Mezi válkami tu obývalo 380 osob 35 domů, dnes tu žije 27 obyvatel v 7 domech a 1 chalupě. Obživu nacházeli usedlíci ve zdejším kamenolomu a v zemědělství. Osada leží 2,5 km jižně od Aše blízko bývalého zakázaného pásma. Domy postavené mezi kolejemi dráhy a silnicí Aš - Cheb zůstaly zachovány. Ostatní byly odstraněny po vyhlášení hraničního režimu v roce 1951. Zajímavý je úsek státní hranice mezí hraničními kameny 7/10 a 9/8, kde dosud stojí hraniční mezníky různých historických dob: sedm mezníků se znakem Zedtwitzů a erbem rodu von Lindenfelsů z Erkersreuthu, datovaných léty 1718 a 1754, hraniční kámen tzv. Schösselstein s křížem, vysekaným před rokem 1718. Na kameni nahoře mísovitá prohlubeň, o které se předválečný regionální badatel K Alberti domníval, že souvisela s keltským osídlením Mimoto je na kameni z pozdější doby vysekán nápis Böhmen a Bayern. V zahloubené plošce letopočet 1844. Ve třicátých letech byl do mísovité prohlubně zabetonován typizovaný hraničník. Historické hraničníky leží na červeně značené turistické cestě. Z ní odbočuje žlutá přes Nový Žďár a Nebesa k pramenu Halštrova.

Otov (Ottengrün)

Zaniklá ves 2,5 km severovýchodně od Hazlova v souvislém lesním porostu ve výši 610 m n. m, v prameništi Vonšovského potoka.V terénu dosud patrné základy domů, sklepy a komunikace. Obecní plužina zanikla při scelování pozemků. Koncem minulého století žilo ve 13 domech 78 obyvatel. O padesát let později tu žilo ve 14 domech jen 55 usedlíků. Živili se zemědělstvím a prací v místním lomu, z kterého se dodával kámen až do Chebu (železniční viadukt na dráze Cheb - Aš) a Aše. Po 2. světové válce již nebylo odsunuté obyvatelstvo nahrazeno Nejstarší zpráva pochází patrně z roku 1224 v souvislosti s desátkem Fridricha z Mazlova. Další zmínka o Otově je v kupní smlouvě ašského soudního správce Kašpara Brusche, který se stal roku 1659 chebským purkmistrem a roku 1670 koupil Otov za 1 200 zlatých. V současnosti stoji v bývalé vsi výstavná rekreační chata, obývaná jen příležitostně. Katastrem Otova nevede žádná turistická cesta.

Lipná (Lindau)

Lipná leží asi 2 km vzdušnou čarou západně od Hazlova v hlubokém údolí, vytvořeném Slatinným potokem před soutokem s Ostrožským potokem. Před rokem 1890 žilo v 37 domech 274 obyvatel. Ves se nerozvíjela, protože mimo zemědělství byla práce pouze v žulovém lomu, takže mezi válkami se počet domů a obyvatel nezměnil (39 domů a 270 obyvatel). Dnes obývá 6 zdejších domů pouhých 10 obyvatel. Ves není atraktivní ani pro chalupáře, kteří tu vlastní jen 4 objekty. Nejstarší zmínka o Lipné je uvedena v darovacím dopise Jindřicha Nothafta roku 1307, v kterém dává třetinu z celkového desátku z vesnic Lipná a Polná řádu německých rytířů. Ze středověku se na vesnicích zachovalo jen málo památek. Na venkově, kde se stavělo převážně ze dřeva, se zachovaly jen kamenné kříže. Veřejnosti jsou známy jako smírčí kříže. Souvisí s právní kulturou středověku a jako symbol usmíření s Bohem byly u cest stavěny ještě po třicetileté válce. Jsou to hrubě opracované kameny tvaru kříže nebo ploché kameny s výrazným reliéfem kříže. Zřizoval je viník jako součást pokuty uložené mu místo hrdelního trestu. V Lipné, v poloze u Tří křížů, je nízký žulový stejnoramenný kříž se zaoblenými rameny. Na něm je vysekán Kristův monogram IHS, pod nim srdce probodané noži a nápis, který sděluje, že zde roku 1675 zavraždil otec svého syna nožem. V chebském archivu v Marklově kronice z roku 1675 se dočteme, že toho roku 1. srpna Michel Wagner ze Skalky zavraždil svého osmiletého syna Jobsta tak, že ,mu prořízl břicho, vyrval vnitřnosti a srdce a vysál mu krev". Dále je zapsáno, že 7 února (správně 7. března) byl mimořádně popraven mečem. Z knihy vydání 1675 - 1676 známe soudní výlohy, které činily celkem 75 zlatých. Z toho svědečné obnášelo 50 zlatých, náklady na vazbu po 185 dnů 15 zlatých. Nejlacinější byla poprava, za kterou dostal mistr popravčí jen 1,3 zlatých. Lipnou nevede turistická stezka. Ves je přístupná z Hazlova přes Polnou nebo z ašské silnice odbočkou na Libou. Smírčí kříž stoji asi 300 m vlevo za železničním přejezdem, ves leží asi o 1,5 km dále.

Polná (Hirschfeld)

Ves ležící 2 km od Hazlova v nezalesněné rovině na okraji přírodního parku Smrčina, v nadmořské výšce 535 m. Od roku 1307 spolu s Lipnou, Podílnou a Franky součást panství Zedtwitzů z Libé. Po roce 1850 ves začleněna do okresu Aš. Na konci minulého století samostatná obec s místní částí Podílná a samotou Franky. Dnes část obce Hazlov. Na konci 19. století žilo ve všech částech obce v 92 domech 638 obyvatel. Mezi válkami byl počet obyvatel a domů ustálený (roku 1930 617 obyvatel v 114 domech). Po odsunu německých obyvatel a v souvislosti s nově nastoleným hraničním režimem byla část domů stržena a ne každý dosídlenec dostal povolení k pobytu v Polné. Při sčítání lidu v roce 1990 bylo zapsáno 26 domů a 11 chalup s 64 obyvateli. Ze starší zástavby se zachovala zemědělská usedlost čp 10, skládající se z obytného domu s hrázděným štítem. Dvůr je uzavřen stodolou a kolnou s letopočtem 1792, K objektu patři kaplička oživená oltářem s lidovou výzdobou. Na štítě obytného stavení je obraz madony namalovaný na plechu neznámým umělcem. Ze středověku pocházejí smírčí kříže. Na křižovatce cest do Hazlova a Libé stoji jeden z kamenných křížů vedle rozvalených božích muk. Na jeho čelní straně je vyryt obrys meče, na odvrácené straně latinský křížek 500 m západně od Polné stojí další kamenný kříž, k němuž se váže pověst, že na tomto místě zabil sedlák ovčáka. Petroglyf sekery na kříži může naznačovat, že se jedná o vražednou zbraň. Přímo na státní hranici, u hraničního kamene 9/8, je plochý žulový kámen připomínající řecký křiž. Dosud není rozhodnuto, zda se jedná o přírodní fenomén nebo o starou památku. Polná patři do území nedotknutého reformací. V roce 1930 bylo veškeré obyvatelstvo katolické. To vysvětluje větši počet religiozních památek. Vedle vyvrácených božích muk u kamenného kříže jsou další povalená boží muka u cesty do Hazlova. Přímo v obci ve skupině stromů stojí sloupkový podstavec s odlomeným železným křížem. Na sloupku v zrcadle řecký křížek s nezřetelnou dedikací. Poslední památka tohoto druhu, sloupek se znamením božího oka, datovaný rokem 1900, s odlomeným litinovým křížkem stojí u cesty k bývalé rotě pohraniční stráže. Červeně značená turistická stezka prochází Podílnou po okraji Polenského lesa ve vzdálenosti asi 0,5 km od Polné a pokračuje na Aš, Hranice a ke státní hranici v Trojmezí.

Skalka (Rommersreuth)

Ves vzdálená 3 km severně od Hazlova se rozkládá uprostřed obdělávaných pozemků na úpatí Goethova vrchu (670,3 m n. m). Na konci 19. století obývalo 57 zdejších domů 374 obyvatel, kteří nacházeli obživu především v zemědělství, část z nich ve mlýně na Hazlovském potoku a v cihelně. Popularita blízkého křemenného valu, proslaveného častými návštěvami básníka J. W Goetha, přivedla do Skalky první turisty, kterým sloužil hostinec Goethův kámen. Mezi válkami se počet obyvatel příliš nezměnil (55 domů a 295 obyvatel) Po odsunu německého obyvatelstva nebyla většina domů obsazena dosídlenci a počet obyvatel poklesl ke konci 20. století na 34 při 9 domech a 5 chalupách. Obec, která byla založena před rokem 1224, proslavil evangelický farář dr. Anton Martius, který se narodil v ašské rodině protestantského duchovního roku 1794, vystudoval teologii a přírodní vědy v Jeně a stal se pastorem v blízkém Schönbergu (SRN, cca 3 km západně od Skalky). V roce 1829 zaslal do časopisu Variscia, vydávaného v Hohenleubenu, tuto zprávu: Pan farář dr. Martius získal několik starožitností, náhodně nalezených v Romersreuthu, které se jeví na první pohled jako římské, totiž hrobovou lampu, hrobovou nádobu a římskou měděnou minci snad Marka Aurelia, nalezenou při zakládání domu", K hledání římských památek byl inspirován J. W. Goethem, který se domníval, že Černá věž chebského hradu je původem římská. Také si chybně vyložil jazykový základ názvu obce Rommersreuth jako Romersreuth, což mělo dokládat souvislost založení místa s římskou posádkou. Naštěstí se nalezené předměty dosud zachovaly v okresním muzeu v Hohenleuben a před několika léty byly podrobeny archeologické analýze, při ní bylo zjištěno, že věci zabírají časový rozsah asi 150 let, takže je vyloučeno, aby byly dokladem jednoho a téhož osídlení. Nápadný je i nedostatek podobných nálezů v místě i okolí před a po roce 1828, nehledě na to, že keramické nálezy ani lampa nebyly typem zboží, které se barbarům dovážely. Proti přímé přítomnosti Římanů ve Skalce hovoří jak geografická poloha, tak i historie. Naproti tomu nálezy zapadají do období romantického výkladu archeologických nálezů a z minulosti známe více podobných podvrhů. Doktor Martius pravděpodobně vybral něco ze své soukromé sbírky starožitností, označil je jménem Skalky a postaral se tak o zviditelnění Skalky ve vlastivědné veřejnosti. Někteří ašští spoluobčané věří na římské osídlení našeho kraje dodnes. Architektura usedlosti je podobná jako v severním Ašsku. Zděná nebo roubená část domu se zděným chlévem pod jednou střechou, s prostornou půdou a hrázděným, na Hazlovsku již nebedněným štítem. Zděný chlév pro tažný dobytek, hrázděná stodola a kolna stojí za obytným domem, který je většinou orientován štítem k silnici. Příkladem je usedlost čp. 29. Vedle čp 29 se nachází železný křížek na sloupku s horní římskou. Na něm je dnes již nečitelná dedikace. Dále je ve vsi žulový sloupek s římsou. Na něm je reliéfně vysekán křížek s monogramem H B a na soklu obtížně čitelný letopočet 1856. Na jiném sloupku je litinový jetelový kříž s Kristem. U cesty obcházející Goethův vrch stojí několik božích muk dnes značně poškozených. Na soukromém pozemku mezi vzrostlými smrky stojí od roku 1925 památník padlým z let 1914- 1918, věnovaný mrtvým občany Skalky a Otova. Jména zastřelených vojáků na mramorové desce střeží socha sedícího orla. Tento motiv se vyskytuje i na památníku v Hazlově a ve Výhledech. Skalkou prochází modře značená turistická cesta z Hazlova s odbočkou k pamětní desce na Goethově skále, pokračuje přes Aš, Podhradí a Studánku ke koupališti na rybníku Nový.

Výhledy (Steingrün)

Ves Výhledy, od roku 1950 ve společné obci s Hazlovem, leží v nadmořské výšce 687 m, sevřená Halštrovským a Chebským lesem asi 4 km severně od Hazlova. Výhledy byly založeny před rokem 1224 na kamenité půdě, kterou osadníci získali vyklučením lesa. Od roku 1526 patřila vesnice Šlikům z Chebu, nebyla však výnosná a v roce 1539 byla popisována jako pustina. Roku 1629 přešla do správy hazlovského panství. Od roku 1850 byla samostatnou obcí. V terénu jsou dosud patrné pozůstatky panského sídla, které bylo založeno ve 14. století. Stálo uvnitř vsi, na sever od vesnického rybníka, blízko čp. 10. Jednalo se stejně jako v ostatních případech na Ašsku o srubovou stavbu obehnanou kruhovým vodním příkopem s ostrůvkem pro vlastní pevnůstku. Zachovala se část ústředního ostrůvku o průměru kolem 12 m a zbytek přikopu. Zaměstnání nacházelo místní obyvatelstvo v chovu dobytka a v práci v lese Od roku 1825 část populace zaměstnávala přádelna bavlny, založená Františkem Procherem. V té době předlo přízi na Ašsku 6 přádelen, které přecházely na strojní provoz poháněný žentourem nebo vodním kolem. Přádelna ve Výhledech měla podle starších údajů 4 000 vřeten. Hnací sílu dodávala voda jedné ze zdrojnic Hazlovského potoka, nadržená malým rybníkem. Firmu později převzal Georg Huscher, který roku 1841 koupil, od Andrease Kirchhoffa přádelnu v Aši, která již byla vybavena parním strojem. Přádelna ve Výhledech nebyla schopna modernizace pro slabý zdroj vody. Nejpozději k roku 1850 byl provoz v přádelně ukončen. První školy se zakládaly při kostelech a školská reforma Marie Terezie se nejdříve uplatnila v místech, kde byly příznivější podmínky, což nebyl případ Výhledů. Celoroční školní docházka byla ve vsi zavedena až v 19. století a vlastní školní budovu obec postavila na začátku 20. století. V roce 1890 žilo ve Výhledech v 65 domech 638 obyvatel. Mezi válkami se počet obyvatel snížil na 572, ale počet domů se nezměnil. Po 2. světové válce se podařilo osídlit pouze část domů Dnes je ve vsi registrováno 16 domů a 20 chalup s pouhými 37 obyvateli. Většina domů i chalup byla v posledních letech přestavěna a modernizována, pokud na starých základech nebyl postaven dům nový. Původní podobu i dispozici si zachoval např. dům čp. 43. Nejstarší drobnou památkou je hraničník z doby před úpravou hraničního značeni roku 1844. V nejstarších dobách se hranice značila do hloubky vysekaným křížkem, např. Schösselstein v Novém Žďáru. Místní kámen je hrubě otesaný hranol s negativním reliéfem kříže. Nejkrásnější památkou jsou boží muka z roku 1833 s motivem Nejsvětější Trojice na velkém medailonu, který je postaven na profilovaném sloupku s římsou. Zbožnost zdejších občanů, kteří byli z 97 % katolíky, se projevovala v množství religiózních památek. Ve vsi stoji několik železných a litinových křížků z 19. a 1. poloviny 20. století. Občané z Výhledů, kteří padli v 1. světové válce, mají svůj památník před bývalou školou. Je bohužel značně poškozený. Asi 1,5 km na sever od Výhledů po zelené turistické stezce stojí památník nad pramenem Halštrova (Die Elsterquelle). Zde byl roku 1898 sveden pramen Halštrova do umělé jeskyňky, vyhloubené pod žulovým památníkem. Z ní vytéká voda do bazénku a odtud přepadem do volného toku, který končí jako Halštrov v Doubravě a v Německu pod názvem Weisse Elster protéká Adorfem, Plavnem, Lipskem a u Halle se vlévá do Sály. Pozemek pro postavení památníku věnoval majitel nemovitosti Fridrich Wilhelm Edler z Helmfeldu. Jeho erb nechali zřizovatelé pomníku - Vogtlandský horský a turistický spolek umístit roku 1898 do čela památníku. V poloze U buku se k zelené připojuje žlutě značená cesta.

 nahoru