18. duben 1945

Tomuto dni předcházely horečné přípravy k obraně města proti vstupu americké
armády. To však bylo přání jíž jen předních nacistických pohlavárů a jejich fanatických
přisluhovačů. Obyvatelstvo našeho města i celého Ašského výběžku čekalo na konec
této pro Německo prohrané války, která již stála tolik strádání, bídy a lidských životů.
Sám Konrád Henlein objížděl a povzbuzoval obyvatelstvo Sudet, přijel i na Ašsko, kde
povzbuzoval těmito slovy: ,Musíte hájit město po městu, vesnici po vesnici, chalupu po
chalupě. Bojovat jako v roce 1938, když jsme ve Freikorpsu bourali Československou
republiku..." Ano, i naše město bylo připraveno se hájit proti obsazení americkou
armádou, a stát se tak neproniknutelnou pevností. Tenkráte čítaly Hranice něco přes
6.000 obyvatel německé národnosti včetně ,národních hostů', jak se tehdy říkalo
uprchlíkům z východu, kteří prchali před postupující sovětskou armádou.

V těchto dnech americké vojsko, které již nenalézalo v Německu větší odpor ze
strany německé armády, postupovalo rychle k našim hranicím. Dne 18. dubna 1945,
těsně po poledni, stanul předvoj americké armády na výšině u vesničky Ebmath, která
leží na území Německa těsně u našich československých hranic, a překročil tak naši
státní hranici jako první v Ašském výběžku, využívaje vhodné konfigurace terénu,
v místě, jemuž se zde říká ,Kočičí hlava", a stanul tak na samých hranicích katastru
města Hranice. Byla to 1. pěší divize americké armády - First Infantry Division pod
velením generálmajora Clifta Andruse. Město Hranice se rozkládalo před očima
amerických vojáků jako na dlani v hlubokém údolí v záři poledního slunce a nestálo již
nic před jeho obsazením. Velitel divize, chtěje předejít zbytečným ztrátám na lidských
životech, vyslal do města obrněný transportér s posádkou, která měla za úkol zajistit
klidný průběh obsazení města. Transportér sjížděl do vnitřního města bez překážek,
zátarasy ani jiné překážky na silnici ani v ulicích nebyly. Ulice zely prázdnotou, zdálo se,
že město je liduprázdné, a jen rachot pásů obrněnce přerušoval ticho. Tu a tam záchvěv
záclon v oknech dával tušit, s jakým napětím jsou očekávány další chvíle života města
a jeho obyvatel. Transportér zastavil v dnešní Husově ulici u budovy radnice čp. 416.
Na radnici přednesl poručík americké armády Friedmann pracovníku Obecního úřadu
v Hranicích Landrochovi podmínky kapitulace města, vstup americké armády a další
vojenská opatření. Přesně ve 14 hodin musejí být vyvěšeny bílé vlajky na znamení
kapitulace, v jiném případě bude na město zahájena dělostřelecká palba.

Ve stanovenou dobu se bílé vlajky neobjevily a nad městem zaburácelo několik
dělostřeleckých salv, které zasáhly textilní továrnu "Rossbašská", která stávala v dnešní
Ruské ulici. Nastalo obsazování města a kolem 14.30 hodin vstoupilo americké vojsko
do vnitřního města, kde jim starosta s několika osobami předal budovu radnice, na které
již vlál bílý prapor kapitulace. Tak byla osvobozena první obec na území
Československé republiky americkou armádou bez odporu a zbytečných ztrát na
lidských životech.

Američané po provedení nutných vojenských opatření pokračovali dále ve směru
na Aš a Cheb. Aš byla obsazena 20. dubna a Cheb 26. dubna 1945.

Američané po obsazení našeho města zřídili zde úřad pro správu obce a okolí
obsazeném Military Gouvernement, který měl hlavní sídlo v Aši a velitelem v Ašském
výběžku byl jmenován poručík Friedmann a jeho zástupcem poručík polského původu
Miclos. Sídlem tohoto úřadu v Hranicích byl dům čp. 663 - hotel "Sport" a vedlejší dům
čp. 690 v dnešní Vítězné ulici. V hotelu "Sport" byla zřízena jídelna a ubytovna pro
důstojníky. Mužstvo bylo ubytováno ve škole.

Německé obyvatelstvo pod trestem smrti muselo odevzdat zbraně, vojenskou
výzbroj a výstroj, fotoaparáty, dalekohledy a další vojenský materiál. Členové německé
armády včetně zbraní SS a Volksšturmu se museli hlásit jako zajatci u nejbližší
vojenské správy, jinak byli považováni za vyzvědače. Velitel ve městě zřídil pořádkovou
službu, složenou z Němců pod vedením antifašistů vracejících se z vězen či ze zajetí.
Tito lidé byli označeni černými páskami na levém rukávě s nápisem MG a byli placeni
obcí. Kromě toho neustále procházely městem a jeho okolím americké vojenské hlídky.
Byla také vydána vyhláška, že rabování se trestá smrtí, vycházení z domů po 20.
hodině večerní do 6. hodiny ranní a vzdalování se bez povolení americké vojenské
správy nad 6 km od svého bydliště se zakazuje. Motorová vozidla bylo nutno přihlásit
a byla shromaždována u sokolovny. Zakazovalo se nosit německé vojenské stejnokroje.
Vstup do továren byl zakázán jak dělníkům, tak i jejich majitelům.

V prvních dnech května 1945 odešli z Hranic ruští, polští a francouzští zajatci, kteří
zde po dobu války pracovali v továrnách a v zemědělství. Nahrazovali zde úbytek 
pracovních sil za muže, kteří museli nastoupit do německé armády.

Během války pracovalo v Hranicích a okolních obcích na 200 válečných zajatců,
kteří byli umístěni v objektech k tomuto účelu zřízeních. V Hranicích to bylo několik
dřevěných baráků, ve Vilově ulici, kde byli sovětští zajatci. Francouzští zajatci byli
umístěni v Husově ulici čp. 463 v restauraci Dělnický dům. Další zajatecká komanda
byla umístěna v okolních vesnicích, jako například v Trojmezí v domě čp. 30 bylo 18
francouzských zajatců, v hostinci v Pastvinách bylo umístěno 10 Francouzů, na samotě
Kozí mlýn je zaznamenáno také zajatecké komando, pravděpodobně polských zajatců.

Několik zajatců v Hranicích zemřelo a nedočkali se již návratu do svých domovů:
Evsjukov Kiril, sovětský válečný zajatec,
zastřelen v Hranicích 9. 6.1942
Panlenko Fedesij Ignatěvič, sovětský válečný zajatec,
zastřelen v Hranicích 13. 6. 1942
Čečenko Atanasij, sovětský válečný zajatec,
zastřelen v Hranicích 17.6.1942
Podolskij Ivan, sovětský válečný zajatec,
zastřelen v Hranicích 18.6. 1942
Sutschenkova Světlana, sovětské dítě
zemřelo v Hranicích na křivici 1. 2. 1945
Ribardiere Roger, francouzský dělník, zraněn americkým dělostřeleckým granátem
zemřel v Hranicích 18. 4. 1945
Kušnerovič Ivan, sovětský zavlečený dělník 
zemřel v Hranicích na otravu denaturovaným lihem 11. 5. 1945


Američané jako osvoboditelé

Přítomnost americké armády v Hranicích, na Ašsku a celých západních Čechách
vtiskla nejen květnovým dnům, ale i dalšímu vývoji bezprostředně v prvních
válečných měsících některé zvláštnosti. Na území osvobozeném americkou armádou
nastaly na rozdíl od území osvobozeného sovětskou armádou poněkud odlišnější
a složitější poměry, vyplývající z úlohy této armády, kterou svou přítomností v této
oblasti objektivně hrála. Tato úloha americké armády má v podstatě dvě stránky, které
musíme brát nezbytně v úvahu při posuzování jejího místa - jednak v souvislosti
s osvobozením Československa z nacistické okupace, jednak při hodnocení její činnosti
v době jejího pobytu v Československu.
Jednou stránkou je skutečnost, že úloha americké armády v západních Čechách
vyplývá z celkového postavení Spojených států ve druhé světové válce jako člena.
protifašistické koalice. 
Proto byla také ve všech státech, kam americká armáda vstoupila, i u nás
v západočeské oblasti, přivítána svobodným lidem jako armáda spojenecká a přátelská
Její příchod byt symbolem zakončení války, symbolem porážky hitlerovského Německa,
symbolem osvobození z fašistické okupace. Proto také oceňujeme podíl amerických
vojáků na vítězném skončení války a vyjadřujeme úctu těm, kteří bojovali proti
fašistickým okupantům i těm, kteří za naší svobodu položili svůj život.

Současně tento pozitivní rys nemůže zastřít povahu a charakter americké armády-
daný zájmy a cíli vládnoucích sil, které americkou armádou jako mocenským
prostředkem disponovaly. '

Toto je druhá stránka úlohy americké armády, která vstoupila na území našeho státu
jako mocenský nástroj země, která sledovala účastí ve válce své zájmy a cíle.


9. květen 1945

Konečného vítězství nad německým fašismem bylo dosaženo dne 9. května 1945,
kdy také skončila druhá světová válka. Tehdy byl vítězně zakončen odvěký zápas, jejž
československý lid vedlo své národní bytí a o svou nezávislost. Před českým
a slovenským národem se otevřela nová epocha dějin. 9. květen 1945 a dny, jež po
něm následovaly,se vryly nezapomenutelně v paměť československého lidu. Po létech
strašlivé poroby prožívaly oba naše národy první chvíle nezměrného štěstí a radosti
z vítězného konce války a z vydobyté svobody.
10. května 1945 přijela do hlavního města Prahy vláda Československé republiky.

Osidlování českého pohraničí

v Chebu bylo vydáno dne 16.5. 1945 první číslo časopisu "Chebsko" s provoláním
osvobozených politických vězňů, v němž bylo mimo jiné uvedeno:"... zastavili jsme se
na pohraničí své vlasti. Účastníme se při obnově československé státní svrchovanosti v
oboru státní a veřejné správy. Naše úkoly se denně zvyšují. Po prvním radostném
dotyku s naší zemí a jejími zařízeními narážíme na překážky denního života a na
překážky nashromážděné válkou a cizí správou. Naše rodiny nás čekají a denně hledí v
tu stranu, odkud se k nim máme přiblížit. Ale slíbili jsme repatriačnímu důstojníkovi i
sobě, jsouce poslušni výzvy vrcholných výborů a vlády, že svých nynějších míst
neopustíme, dokud naší pomoci bude v pohraničí zapotřebí. Vlastní kázeň, vlastní
poslušnost, to jsou příkazy dne! Tyto příkazy jsme si dali sami, neopustíme jich,
abychom neopustili také sebe!"

V prvních poválečných dnech vznikla v Plzni Okresní správní komise, při které byla
ustavena pro severozápadní Cechy ozbrojená jednotka - Revoluční garda. Stejnokroje
německé Rommelovy armády sloužily členům RG po celou dobu její činnosti. Na levém,
rukávě nesly žlutou pásku s červenými iniciálkami RG. Členové RG vykonávali služby
u důležitých objektů na nádražích, v továrnách, internačních táborech a jinde. Byli také
přidělováni k posílení finančních pohraničních stráží a četnických stanic. Velitelství
v Plzni postupně vysílalo tyto útvary i do pohraničních oblastí.

Dne 29. května 1945 byly připraveny další tři čety, a vyplnila se tak touha mnoha
příslušníků RG, aby mohli být zařazeni do některého útvaru posílaného do pohraničí.
Vždyť byli ve zbrani od 5. května, mnozí z nich dokonce již předtím, ale museli prodělat
výcvik a čekat, až bude dostatek výstroje, aby z nich mohla být vytvořena ucelená,
organizovaná jednotka, která by před zmobilizováním naší nové armády zajistila
pohraničí.

Uvedeného dne byly shromážděny na nádvoří velitelství RG v Plzni tři čety RG.
Gardisté po předchozím výcviku složili slib, dostali poslední instrukce, zásoby střeliva
a jídla. A již nastává vytoužený okamžik. Nasedá se do připravených autobusů a aut
a odjíždí se směrem severozápad do nejodlehlejšího koutu republiky, kde byli
nejzavilejší nepřátelé Československa, do Aše, města Konráda Henleina. Po poledni
výprava dorazila do Chebu, kde již pracuje posádka RG v kasárnách bývalého 33.
pěšího pluku. Zde výprava obdržela další instrukce a pokračovalo se směrem na Aš,
obsazenou do té doby jen americkou armádou a hrstkou českých obyvatel. Cílem v Aši
je Tyršům dům, kde je RG přivítána na nádvoří majorem-repatriantem Kopřivou jako
velitelem posádky.

První Češi po válce v Hranicích

Ihned druhý den 30. 5. 1945 byla III. četa RG vyslána do Hranic, kde ještě
československé úřady nepřevzaly správní moc. Tato četa byla složena převážně
z mladých lidí z Rokycan a velitelem jim byl ustanoven František Lehečka, starší člen
finanční stráže a bývalý člen partyzánského oddílu Niva. Četa byla vyzbrojena dobrými
zbraněmi a také vlastním autobusem, který její členové ukořistili v Ejpovicích u Plzně
prchajícím "národním hostům", jak se tehdy říkalo prchajícím německým obyvatelům
Těšínska, Opavska a různým přisluhovačům nacistického režimu, kteří prchali
z východu před sovětskou armádou do amerického zajetí. Takto vyzbrojeni dorazili přes
obce Studánka a Pastviny do samého středu městečka Hranice, tehdy se ještě
nazývající Rossbach, na dnešní náměstí Pohraniční stráže. Přivítat je přišlo jen několik
lidí, kteří se domnívali, stejně jako v Aši, že jsou příslušníky sovětské armády, čemuž
nasvědčovaly přilby na hlavách členů RG s rudými hvězdami a trikolórou. Jejich
přítomnost vzbudila rozruch v řadách německých obyvatel.

Prvním úkolem RG bylo zajištění a převzetí četnické stanice v Nádražní ulici čp.
521. Současně bylo jednáno s místním velitelem americké posádky v Hranicích
o převzetí správní moci ve městě. Velitel již věděl o příchodu jednotky RG do Hranic,
o čemž byl vyrozuměn z Aše. Velkým pomocníkem v práci RG v prvních dnech
v Hranicích, kdy se zde konala jak policejní tak i finanční služba, byl Adolf Vaněk, který
zde v obci žil po celou dobu války a znal tak zdejší poměry velmi dobře. Členové
Revoluční gardy nejprve bydleli přímo na četnické stanici, později se přemístili do hotelu
Beseda v Husově ulici, dnešního Kulturního zařízení.

Američtí vojáci zpočátku přehlíželi činnost RG ve městě, navazovali známosti
s německými děvčaty, kterým nařizovali, aby nenosily bílé pásky tak, jak bylo nařízeno.
Bílou páskou na pravém rukávě byli označeni všichni Němci kromě antifašistů. Ti byli
označeni páskou červenou. Američtí vojáci zejména nabádali k porušování nařízení, že
po 20. hodině večerní mělo německé obyvatelstvo zákaz vycházení z domovů. Také
bránili a nechtěli spolupracovat při zajišt'ování nacistů, kteří podle rozkazu vlády měli být
dopraveni do vyšetřovatelské vazby. Také pomáhali při častých ilegálních přechodech
státních hranic a převážení majetku Němců do Německa.

A tak faktem zůstává, že na území, které osvobodila americká armáda, byla situace
pro české úřady tíživější. Američané, jak již bylo napsáno, přehlíželi tyto orgány lidové
moci a trvalo jim déle, než pochopili, že nejsou okupační armádou jako v Německu, ale
ochrannou spojeneckou armádou na území svrchovaného Československa.
Za pomoci velitelství Revoluční gardy v Aši bylo vyvoláno jednání s oblastním
velitelstvím americké armády v Chebu, při kterém se požadovala lepší spolupráce
Američanů s českými úřady a představiteli města. Po tomto jednání se opravdu situace
změnila. Guvernér Ašského výběžku, poručík Friedmann a jeho zástupce poručík
Miclos, přijeli osobně do Hranic, kde celá záležitost byla urovnána. Na počest této
návštěvy byl uspořádán večírek, kde se celá záležitost při přípitcích s konečnou
platností uzavřela. Američané pak také zajišťovali se svými nákladními vozy přísun
potravin z Plzeňska a uhlí ze Sokolovska.

Krajská správní komise v Plzni oznámila koncem května, že byl ustaven úřad pro
osidlování tzv. sudetského území, který byl československou vládou zmocněn, aby se
ujal hospodářské správy v území, sahající od Prachatic až po Vejprty, tedy také
Chebsko a Ašsko. Úřad byl jedinou státní složkou, která byla zmocněna, aby zajišťovala
národní majetek a dosazovala národní správce do podniků a závodů. Přihlášky zájemců
se zprvu vyplňovaly v kancelářích obchodní a živnostenské komory v Plzni. Bylo při tom
zdůrazňováno, že pohraničí potřebuje schopné, iniciativní a průbojné občany. Na výzvu
vlády se také v těchto dnech vracejí do pohraničí finančníci, kteří zde pracovali před
válkou a ujímají se zde svojí služby.

Jak již bylo napsáno, mezi prvními českými osídlenci našeho města po druhé
světové válce byli členové Revoluční gardy. Mnozí zde v pohraničí zůstali natrvalo
a založili zde své rodiny jako například Václav Honzík, Jaromír Titl, Emil Vaník, Josef
Pěnkava a Václav Havel. Brzy po příchodu RG do Hranic přicházejí příslušníci finanční
stráže. Mezi prvními to jsou Josef Fráňa, Josef Hašek, Karel Šulista, František Horník,
Václav Zeman, František Malík a další. I oni zde většinou zůstali. Patří mezi ně také
manželé Alois a Růžena Hrudkovi, kteří obnovili práci na hranické poště v této době.

Konsolidace poválečných poměrů v Hranicích

V měsíci červnu 1945 se politická i hospodářská situace v Hranicích počíná
konsolidovat. Na schůzi Okresní správní komise v Aši 20. 6. 1945 bylo rozhodnuto, že
ve všech obcích ašského okresu budou zřízeny Místní správní komise. V Hranicích byla
tato komise zřízena hned příštího dne ve složení:

předseda MKS Hašek Josef
Malík František
Vaněk Adolf
Lehečka František
Otáhal Otomar

Místní správní komise byla prvním českým úřadem v osvobozeném českém pohraničí
v Hranicích a zajišt'ovala zásobování, přidělování bytů přicházejícím osídlencům,
vyřizovala předávání přidělených národních správ a prováděla soupisy veškerého
německého majetku. Zabezpečovala také majetek německých uprchlíků. V úřadovně
MKS, která byla umístěna na bývalém Obecním úřadě v Husově ulici čp. 416, byla
vylepena vyhláška s oznámením, že úřední jazyk je český. Obchody a jiné veřejné
místnosti byly označovány českými nápisy, staré německé byly odstraněny. V tuto dobu
také z Hranic odcházejí příslušníci 1. pěší divize, která během dubna osvobodila
tehdejší ašský okres a Chebsko. Byla vystřídána příslušníky 79. americké pěší divize.

V Hranicích byly zjištěny stopy po činnosti německé podzemní organizace
"Wehrwolf", a proto ve dnech 4. - 8. června byla zahájena akce k zajištění klidu v našem
městě. Z těchto důvodů se prováděly prohlídky všech domů v obci. Současně byli
zajištěni vlivní funkcionáři nacistické strany a další podezřelí a 9. 6. za pomoci americké
armády a jejich dopravních prostředků převezeni do Plzně, do věznice na Borech.
Okresní správní komisí v Aši byla vydána na základě této situace vyhláška, ve které
byly s okamžitou platností zrušeny rozhlasové koncese všech příslušníků německé
národnosti, bývalým úřadům, ústavům, továrnám, straně NSDAP a podobně.
Odevzdání rozhlasových přijímačů muselo být provedeno do 29. června na poště
v Hranicích.

V červnu se také počal postupně v Hranicích rozbíhat průmysl, v té době převážně
textilní. Do továren byli jmenování národní správci, jejichž povinností bylo před
uvedením továrny do provozu provést inventuru a bilanci. Cílem bylo zajistit v podnicích
pořádek a co nejrychleji zahájit výrobu. Spuštění výroby bylo možné jen se souhlasem
Okresní správní komise v Aši. Ta měla ještě před zahájením provozu provést kontrolu.
Tyto kontroly však byly velmi povrchní, neboť kontrolních orgánů bylo málo a byly tu
i jiné, velmi důležité úkoly, zejména příprava hromadného odsunu obyvatel německé
národnosti a příprava vhodných podmínek pro nové osídlence. Jen tak je možné si
vysvětlit časté stížnosti na národní správce, že například nechtějí přijímat české dělníky.
Zřejmě proto, aby v továrnách nevznikly závodní rady, a tím i větší možnost kontroly.
Důvodem však byla také ta skutečnost, že dělníci německé národnosti pracovali za
podstatně sníženou mzdu než ostatní zaměstnanci čeští, čehož využívali národní
správci ke svému prospěchu.

Národními správci se také stávali lidé, i když v menším měřítku, ale taková již byla
doba, kteří výrobě po odborné stránce vůbec nerozuměli, popřípadě jim o plynulý chod
továrny ani nešlo. Někteří se snažili získat co nejvíce prostředků k vlastnímu obohacení.
Uvedu příklad o národním správci Janu Smudkovi, který "vedl" národní správu
strojírenského podniku Georg v Hranicích, Zahradní ulice čp. 482 takovým způsobem,
že po jeho nelegální emigraci, údajně do Anglie, bylo nutné podnik likvidovat. Tomuto
správci se podařilo rozprodat na černém trhu i části strojního zařízení tohoto podniku.

Přes některé negativní jevy však národní správy v pohraničí splnily své poslání.
Německý majetek byl zajištěn a podniky byly dány do chodu, i když ještě definitivně
neřešily otázku vlastnictví.

25. června 1945 byla nařízena likvidace všech partyzánských a revolučních jednotek.
Revoluční gardy byly vystřídány Stráží národní bezpečnosti a část jich přešla do jejich
výcvikových středisek, jiní nastoupili vojenskou základní službu v armádě nebo se vrátili
k občanskému povolání. Zrušené složky nahradila Československá armáda. Velitelem
národní bezpečnosti v Hranicích se stal František Lehečka.

K stále se lepšící situaci v Hranicích přispělo i obnovení železniční dopravy z Aše do
Hranic. 11. července 1945 přijel do stanice prvý motorový vlak, kterým přijela skupina
železničářů určená k převzetí stanice s Němci dosud konajícími služby. Jako přednosta
stanice byl jmenován Tomáš Štýs a jeho pomocníky byli Josef Švarc, Václav Hrouda,
Josef Strach a Stanislav Jára ze Strakonic a Miroslav Mauerer z Plzně. První vlak, který
spojil Hranice s vnitrozemím po železnici, přijel 13. července v 6.45 hodin a druhý
v 18.30 hodin. Tyto dva vlaky jezdily každodenně, zpočátku poloprázdné, neboť
německé obyvatelstvo nesmělo mimo Hranice cestovat a obyvatel české národnosti zde
bylo ještě málo. Takže denní tržba byla někdy jen pár korun.

Odsun občanů německé národnosti

V červenci 1945, kdy přicházeli do pohraničních oblastí již noví osídlenci ve větším
množství, vyvstal zde problém, který se stal problémem celostátním. A to nutnost
odsunu obyvatel německé národnosti. Podle směrnic Zemského národního výboru
v Praze se za určitých podmínek povoloval již v této době dobrovolný odsun obyvatel
německé národnosti. V západních Cechách byl povolen odsun vlastními prostředky a to
na přechodu v Broumově u Plané.
K odsunu občanů německé národnosti z Československa je nutno připomenout, že 
myšlenka vznikla v londýnské emigraci vedené prezidentem dr. Edvardem Benešem.
Vzhledem k velkému utrpení našich národů během nacistické okupace se k této,
myšlence přikláněla i většina představitelů domácího odboje. Do roku 1943 získala čs.
vláda v Londýně předběžný souhlas k odsunu Němců od vlády Sovětského svazu,
Velké Británie a Spojených států amerických. S konečnou platností tento odsun
schválila Postupimská konference vítězných mocností v XII. kapitole dohody z 2. srpna
1945, kde bylo stanoveno spořádaně a lidsky odsunout do poraženého Německa
německé obyvatelstvo z Polska, Československa a Mad'arska.

V srpnu 1945 byla v Hranicích nahrazena Místní správní komise Místním národním
výborem, který měl následující složení:

předseda H a š e k            Josef
tajemník M e j s t ř í k       Karel
zásobování P y t l í k         Václav
zemědělství V á I a            Josef
byt. referent Š e r y            Josef
bezpečnost L e h e č k a    František
členové M a I í k               František
Š t ý s                               Jan
za Trojmezí S t r o u h a l   Jaroslav


Místní národní výbor v Hranicích byl společně s bývalými příslušníky Revoluční 
gardy v Hranicích, kteří zde bydleli, iniciátorem slavnostního večírku, který se uskutečnil
27. srpna 1945 v sále Lidového domu v Hranicích (dnešní školní jídelna) na počest
rozloučení s příslušníky americké armády, kteří v těchto dnech odcházejí z Hranic.
Slavnosti byl přítomen poručík Miclos z ašské posádky a velitel jednotky v Hranicích
(jméno se nezachovalo). Této jednotce byl jako dar předán krásně vyšívaný státní znak

Koncem října 1945 se začal odsun obyvatel německé národnosti z Hranic. Odsun
byl rozdělen do několika etap a řídil jej Místní národní výbor v Hranicích. Prováděl se
tak, že němečtí obyvatelé byli nejprve upozorněni, že jsou zařazeni do odsunu, který
bude příští den, aby se připravili. Druhý den se dostavil příslušník SNB se zástupcem
MNV a po odchodu obyvatel do sokolovny v Hranicích, kde bylo seřadiště, zapečetil
dům nebo byt, a klíče od těchto vyprázdněných domů a bytů zapečetil do obálky, která
byla odevzdána komisi, která odsun prováděla. Tato komise také prováděla kontrolu
věcí, které si odsunovaní němečtí obyvatelé brali s sebou do Německa. Komise
úřadovala v sokolovně v místě seřadiště a odtud se němečtí obyvatelé převáželi do Aše
do bývalé továrny Askanas, kde se tvořily transporty. Každý jednotlivec byt upozorněn,
že si může vzít pouze osobní potřeby a věci do váhy 50 kg.

Odsunu německých obyvatel za hranice našeho státu bylo velmi často zneužíváno
ve prospěch obohacování jednotlivců, kteří pracovali na tomto úseku vysídlování.
Stávalo se velmi často, že byly vykrádány celé rodinné domky opuštěné původními
majiteli a věci včetně bytového zařízení odváženy do vnitrozemí a zde prodávány. Také
ze strany národních správců místních továren byly činěny různé zábrany a překážky
proti odsunům obyvatel německé národnosti a to proto, že německému dělníkovi se
platila za provedenou práci poloviční mzda oproti českým dělníkům. Národní správci
takto kořistili na tomto vládním usnesení. Argumentováno bylo také tím, že Němci jsou
pro zdejší průmysl a jeho chod nepostradatelní a jejich odsun byl proto odkládán. Tak se
stalo, že z celkového počtu asi 4.500 tehdejších stálých obyvatel Hranic nebylo pro
liknavost tehdejších úřadů a pro různé machinace odsunuto na 700 německých
obyvatel. Odsun se také nedokončil, když v roce 1946 byl spojenci zastaven v důsledku
neutěšitelné situace v Německu.

Dosídlenci z Čech a Slovenska

Při prováděných odsunech obyvatel německé národnosti postupně začali do Hranic
přicházet ve větší míře čeští a slovenští osídlenci, kteří nahrazovali odcházející
obyvatelstvo. Přicházeli s úmyslem zajistit pro své rodiny dobré životní podmínky, které
za války ztratili, a také vrátit zdejší české území českému státu, jeho lidu a počeštit jej.
Ti poctiví s úmyslem natrvalo se zde usadit a založit své rodiny. Jiní, a možno dnes říci
s odstupem času, že jich bylo nemálo, přicházeli se záměrem co nejvíce za svého
pobytu zde získat. Bylo odváženo zařízení bytů, látky, jiné bytové zařízení, stavební
materiál, ba i strojní vybavení továren do vnitrozemí, když zde před tím bylo lacině
koupeno nebo i zcizeno. Toto se dělo i přes přísný zákaz nadřízených orgánů, kde se
však vždy našel někdo, který za patřičný úplatek přimhouřil oko, a dával tak nepřímo
souhlas k drancování pohraničních oblastí. Také někteří národní správci kořistili
v provozovnách, obchodech či továrnách, které jim byly státem svěřeny do správy a po
vyčerpání zásob a skladů odcházeli do jiných míst, kde se toto opakovalo. Těmto lidem
se tehdy přiléhavě říkalo "zlatokopové", neboť mnozí si zde opravdu pomohli, pokud své
laciné příjmy neprohýřili ve zdejších lokálech nebo jinde ve vnitrozemí.

Prvními českými osídlenci Hranic byli lidé a celé rodiny z Plzeňska, Rokycan,
Benešova, Jindřichova Hradce a další. Později přicházeli lidé ze Slovenska, a to hlavně
z jeho východu, kde byl v té době velký nedostatek zaměstnání. Největší počet těchto
osídlenců přišel snad ze slovenské vesničky Hromoš u Prešova, odkud zde bylo na 150
osob a dodnes zde v Hranicích žije mnoho těchto občanů a jejich potomků.

A život jde dál

Rušný život v Hranicích plynul rychle dopředu a bylo také nutné se věnovat
všednímu životu. V Hranicích bylo 1. září 1945 zahájeno školní vyučování v hotelu
Beseda, jelikož škola byla nejprve obsazena válečnými uprchlíky z východní fronty,
později americkou armádou a posléze armádou naší. Jako prvním ředitelem české
školy po druhé světové válce ve školním roce 1945 - 46 byl ustanoven školními úřady
učitel Václav Sommer, kterému bylo uloženo zavést vyučování v českém jazyce. Žáků
bylo z počátku jen několik, ale stav se rozrůstal zvyšujícím se počtem českých obyvatel.

28. října 1945 se konala v Hranicích velká slavnost na podnět Místního národního
výboru v Hranicích u příležitosti vzniku Československé republiky v roce 1918.

Slavnost nejprve byla zahájena na místním hřbitově u hrobu zahynulých letců
západních spojenců, jejichž letadlo se za války zřítilo v Hranicích a u hrobů sovětských
vojáků, kteří byli v Hranicích v průběhu války jako váleční zajatci zastřeleni.

V Lidovém domě vystoupili žáci školy v Hranicích s pěkně připraveným kulturním
pásmem v jehož závěru byla přednesena báseň:

" Kéž všechny meče promění se v pluhy,
jak dávná je ta touha národa!
Nad žírnou zemí chceme záři duhy,
ať všude vládne míru pohoda.

Po zemi naší kdo však vztáhne ruku,
sám přesvědčí se, trest ho nemine,
jsme svorní všichni v jednom duchu,
kdo s mečem přijde - mečem zahyne! "


 

 nahoru